Dva dny jsme jeli kolem vzedmuté hladiny Dunaje. Ta je způsobena vodním dílem, které tu bylo postaveno v letech 1964-1972. Jedná se o 1200m dlouhou přehradu s hydroelektrárnou současně tvořící hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Etapa, kterou jsme absolvovali v neděli, byla nejen nejdelší, ale i podle předpokladu nejkrásnější. Dunaj a okolí jsou v těchto místech rájem pro turistiku, vodáky, horolezce a kupodivu i cyklisty. Poslední dva dny v Srbsku vedly většinou po nádherných, širokých, nově opravených silnicích s minimálním provozem. Volba silničních kol na tento povrch se ukázala správnou. Zdržovaly nás ovšem nádherné výhledy a jejich fotodokumentace. Tím jsme se dostali do časového presu, a když se ukázalo, že se na bulharské straně nelze ihned ubytovat, čekalo nás 30km jízdy potmě do města Vidim. Krásný zážitek byl ještě 10km před hranicemi v Srbsku, kdy jsme se ptali dvou mladých lidí, kudy na Bulharsko. Tvářili se absolutně udiveně a bylo znát, že slovo Bulharsko slyší poprvé! O půl kilometru dál, kdy jsme koukali do map ztraceni v zástavbě, naopak bodrý stařík, aniž jsme se na cokoli ptali, už zdáli volal: „Tam Bulgaria!“ a posílal nás uličkami na hlavní cestu. Přesto, že se nám v prvním městě nepodařilo sehnat bydlení, měli jsme obrovské štěstí, že silnice hned po vstupu do Bulharska, byla neuvěřitelně kvalitní, široká a s minimálním provozem. Místy nám připomínala dvanáctiproudou dálnici v Severní Koreji nebo dálnici do Slušovic. Ve Vidimu nám už došly veškeré baterie v navigacích a telefonech a nakonec i za pomoci ochotného taxikáře, který nám dělal navigační vůz, jsme dorazili do hotelu Neptun. Tam na nás už čekali v Tomáš s Pavlem, kteří sem Movanem v předstihu dorazili a ubytování zajistili.
Ač už jedeme kolem toku Dunaje více jak týden, máme za sebou teprve první koupel v ní. Voda je nečekaně čistá a teplá. Poslední dny se začíná výrazně oteplovat. Teplíčko, teplo, peklíčko, peklo.