Z Vysočiny k Černému moři

Máme za sebou téměř 2 000 km na kolech z Nového Města na Moravě podél Dunaje k Černému moři a následně dalších 600 km v našem Movanu do přístavu ukrajinské Oděsy. Čtrnáct dnů bez dne odpočinku na sedlech našich Authorů nám otevřelo jiný náhled na svět. Pokud jde o sportovní stránku věci, do této chvíle jsme nikdo z nás netušili, že jsme něčeho takového schopni. Šlapat dennodenně průměrně 140 km bez přestávky. Škoda, že jsem o tom nevěděl před čtyřiceti lety… Pro mě osobně jde o dobrou zkušenost. Příští rok bych chtěl spojit výstup na nejvyšší kopec Austrálie s legendárním devítidenním závodem na horských kolech „Crocodile Trophy“. Jsem si vědom rozdílu mezi závodem a „pohodovou jízdou“ a vím, že mne nečeká nic lehkého. Ale je to výzva! Mám štěstí, že jsem se naučil používat doplňky stravy Enervit už při svých výstupech na osmitisícovky v Himálájích. Všichni určitě víte, že je to primárně cyklistická strava, na kterou jezdí profíci i na Tour de France. I mně pomáhá, abych tyhle dávky zvládal a samozřejmě i v regeneraci.
Měli jsme obrovské štěstí na počasí. Kromě jedné etapy, kdy jsme dojížděli v průtrži mračen, nás provázelo slunečné počasí. Pravda, někdy slunečné až moc. Ale i to je dobrý trénink na Austrálii. Zároveň jsme měli kliku. Tři defekty a k tomu jen tři pády, které se až na mírné odřeniny obešly bez zranění. Jeli jsme nalehko, převážnou část absolvovali na silničních kolech. Mým dlouholetým partnerem je Opel a tak jsme měli k dispozici doprovodné vozidlo a mohli si tak užívat luxus rychlé jízdy. Naše najeté kilometry se nám navíc podaří přetavit díky spolupráci s Nadací ČEZ na finance a tím i podporu několika handicapovaných kamarádů v Novém Městě na Moravě. Děkujeme!
Na naší cestě k Černému moři jsme projeli devět zemí. Nejvíc mě překvapilo Rumunsko. Z dob komunismu ho máme všichni zafixovaný jako chudou a cikánskou zemi. Z míst, která jsme projeli, ale v současné době (z toho, co jsme viděli my) jednoznačně vede, pokud jde o dynamiku rozvoje. Všude obdělaná pole, vinice, fungující průmysl, nové silnice a mohutná výstavba. Na mnoha místech staví monumentální „monastýry“ a kostely. I na vesnicích je vidět spoustu nových, případně rekonstruovaných domů. Byl to obrovský kontrast oproti Bulharsku, které minimálně v místech, kudy jsme projížděli, připomínalo naše nejhorší pohraničí v 70. letech.
Jednoznačně, jak už jsme psali, krajinově nejkrásnější byla oblast srbského Podunají před vodním dílem „Železná vrata". I samotný vjezd do Rumunska s mírnou pahorkatinou, na jejíchž svazích byla spousta vinic nebo zoraných polí. Dunaj má samozřejmě svoji krásu i v nížinách, ale pokud jde o viditelnost, stačí jedna řada stromů nebo keřů a vlastně nevíte, že tam je. Zajímavá byla i jízda na hrázi kdysi tak diskutovaného vodního díla Gabčíkovo. Spoustu výhledů uvidíme vlastně až doma. Naši cestu dokumentujeme na dvě kamery Canon. V autě mám zrcadlovku Canon EOS6D s dvěma teleobjektivy, na kterou nás fotí střídavě Tomáš a když jsou hezké záběry a mám ji v dosahu, tak samozřejmě i já. V kapse dresu mám kromě telefonu Sedmičky Samsungu, který dokáže udělat hodně slušný fotky, neustále i malý kompakt Canon. Fotky z nich najdete i v obou kalendářích na rok 2017. Navíc jsem na expedici pořídil i dron a Tomáš, který nás doprovázel v Movanu, na mnoha místech točil nejen náš průjezd, ale právě okolní krajinu z ptačí perspektivy. Zatím jsme tajili, že náš dron, vlastně Tomáš, měl havárii. Při jednom natáčení, kdy nás pronásledoval do kopce, jsme za sebou najednou zaslechli ránu a soustavný rachot. Ihned mi došlo, o co jde, otočil jsem kolo do protisměru a sjížděl z kopce. Odspodu se řítilo auto a uprostřed cesty ležel na zádech náš minivrtulník. Vypadal jako chroust, který se nemůže otočit na nohy. Vzal jsem ho za madlo a zvednul nad zem. Tři z jeho čtyř vrtulí se neustále točily a snažil se opět vzlétnout. Tomáš ho nedokázal na dálku vypnout, skočil tedy do auta a dojel ke mně. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než vytrhnout baterii. Důvodem pádu byly elektrické dráty nízko nad silnicí, které Tomáš zdálky, když koukal to tabletu a řídil stroj, přehlédl. Následující večer za pomoci náhradních dílů a vteřinového lepidla došlo k znovuzrození dronu. Kupodivu opět létá a zdá se, že je plně funkční.
Jestliže bychom chtěli ohodnotit silnice v místech, kterými jsme projížděli, tak pokud jde o jejich stav, jednoznačně nejstrašnější byla Ukrajina. Tam jsme naštěstí cestu absolvovali v našem Opelu. Jeho podvozek dostal ale zabrat. I na horských kolech bychom měli co dělat. Některé bulharské silnice měly podobný charakter, ale šlo o spíš méně frekventované pohraniční úseky. Pokud jde o provoz, jednoznačně nejhorší byly dvě etapy v okolí Bělehradu a průjezd samotným městem byl hrdinský čin. Pravda, podobným oříškem byla i větší města v Maďarsku. Krásné byly silnice v Rumunsku a okolo vzedmutí Dunaje před Železnými vraty v Srbsku. Tam si ale také nešlo nevšimnout častých policejních kontrol, což v žádné jiné zemi nebylo.
Za celou dobu našeho cykloputování jsme nepotkali téměř žádné cyklisty – především ne silničáře. Výjimkou byli těžce naložení kolaři, kteří jeli Podunajskou stezku několik měsíců, anebo po etapách i několik let. První osamocené silničáře jsme potkali až u pobřeží Černého moře. Jeden z nich byl tak nadšený, když nás uviděl, že otočil směr jízdy i své vodící auto, za kterým se vyvážel, a přidal se k nám.
Po celou dobu jsme se nepotkali s agresí, možná trochu v maďarských městech, což ale bylo způsobeno tím, že je zde na mnoha místech zákaz jízdy na kolech. Okolo vedou cyklostezky, ale ne vždy mají návaznost a logiku. Pokud jde o lidi, obzvlášť v některých opuštěných pohraničních oblastech na nás koukali udiveně, ale byli vždy vstřícní a přátelští. Často volali „Hello!“ a mávali. Stejně tak, jako občas troubily protijedoucí auta a zdravily nás. I když jsme potkávali velké množství volně pobíhajících psů, pouze na dvou místech měli snahu na nás zaútočit. Nejlepší obrana je ale útok. To na ně jednoznačně platí.
Zvláštnosti cizích kuchyní jsme si pravděpodobně nejvíc užili v Maďarsku. Především rybí polévku „Hálászlé“ a podobné rybí dobroty i v Srbsku. V každé zemi jsme chtěli ochutnat nějakou místní specialitu a nemůžeme říct, že by nás něco zklamalo. Všude jsme samozřejmě testovali i místní piva, přesto že jsme měli ve voze dostatečnou zásobu našeho, včetně Birelů. Ty byly ale určeny na osvěžení do veder za jízdy. Ani o pivech nemůžeme říct, že by nám některý vyloženě nechutnalo. Veselý mejdan nastal, když jsme se v Bulharsku dostali k pivu Zagorka.