Ležíme v posteli v luxusním hotelu v Těrskolu, kde se netopí a neteče teplá voda, takže ani třetí den po návratu z Elbrusu jsme se ještě neumyli. Mě a Olču skolil nějaký střevní virus a dojít na záchod je stejný výkon jako předtím vylézt na Elbrus. Takže, jak to vlastně celé bylo…?
1/10 PŘES RUSKOU HRANICI
Poslední večer v Gruzii jsme sice usilovně přebalovali batohy a naše ostatní zavazadla, ovšem práce to byla víceméně marná, protože odlehčit by znamenalo pouze věci vyhodit. A nic, co bychom obětovali, jsme sebou neměli. Takže nás ráno opět čekalo naložení kol na střechu doprovodného vozu (včera odpoledne jsme je totiž sundali, když jsme se s tímto terénním vozem škrábali neskutečnou cestou k jednomu nádhernému klášteru tyčícímu se jako úžasná dominanta nad Stepantsmindou). Po večeři, když Sosa objednal místní Chachu a začal pronášet přípitky, jsem udělal chybu. Když ta došla, donesl jsem zbytek své slivovice, kterou jsme si každé ráno dávali „na červa“. V Rusku nám potom chyběla…
Ráno nás Sosa dopravil až na hraniční přechod mezi Gruzií a Ruskem. Na gruzínské straně jsou ještě nyní stopy po obrovských sesuvech půdy v posledních dvou letech. Naivně jsme se na gruzínském přechodu zeptali prvního celníka, jestli není možné, aby nás Sosa dovezl přes několikakilometrový úsek neutrálního území až před ruskou celnici. Málem dostal pokutu, že nás dovezl až sem. Nastalo sundávání kol a obrovský logistický úkol: jak každý z nás svoje tři zavazadla přepraví pět kilometrů na kole. Všichni jsme měli jeden obrovský batoh s horolezeckým vybavením, velikou tašku s cyklistickou výbavou a dalším „civilem“ a případně malý baťůžek s fotoaparáty, kamerou a další technikou. Ihned za gruzínským přechodem začínala pětikilometrová fronta kamionů směrem k ruským hranicím. Protisměr byl naštěstí volný a po celou dobu vedla silnice z kopce. Nemuseli jsme ani šlápnout, což bylo jediné štěstí. Kola jsme měli obložená tak, že jediné, co šlo ovládat, byly brzdové páčky. Trochu drama byly dva neosvětlené tunely. Opravdu jsme jeli samospádem a jakýkoli manévr by znamenal karambol. Kamioňáci nás povzbuzovali pokřikem „maladci“ a ochotně nás pouštěli dál.
Stejně tak vojenské hlídky. Na zádech Kalašnikov a vysílačkou hlásili, jaká neobvyklá skvadra, se blíží k odbavení. To proběhlo nečekaně v pohodě. Jedině mě odvedli stranou do kanceláře. Tam jsem byl podroben výslechu odkud, kam, proč, s kým, atd. Ale v podstatě v pohodě.
Následoval přesun zhruba 200 metrů za čáru, kde nás měl na parkovišti čekat automobil, který nás měl podle domluvy přepravit do Těrskolu. Ale jak je v Asii zvykem, nakonec jsme čekali hodinu my. Naštěstí jsme ještě na gruzínské straně koupili limitovanou edici piva „Kazbegi“ a měli jsme jak krátit čas… Po pár pivech a polévce dorazil se svým zánovním vozem bodrý chlapík Ruslan, který nám po celou, asi šestihodinovou cestu, pouštěl stále dokola několik místních písní. Některé z nich už umíme zpaměti… Byl nám podrobným průvodcem, tam „karóva“, tam „asjól“. Cestou nás taky čekalo několik ozbrojených kontrol. Na jedné z nich, kdy nás mladý „soldát“ odvelel k podrobné kontrole, Ruslan, znalý místních poměrů po několika minutách, kdy ve zpětném zrcátku viděl, že hlídka je zaměstnána dalšími vozidly, prostě šlápl na plyn a ujel. S údivem i obavami, že se začne střílet, nebo že za námi vyrazí ozbrojená četa, zírali jsme na Ruslana, který s ledovým klidem pokračoval v cestě dál.
Poměrně frekventovaná silnice vedoucí přes Vladikavkaz se postupně začala stáčet na západ. Malebnou krajinou jsme se soumrakem dorazili do Těrskolu, cílového místa před odchodem do hor. Sjeli jsme z hlavní cesty a krkolomnou lesní cestou jsme dorazili k hotelu Krystal, ruskému paskvilu, který svou okázalostí a honosností musí v místním prostém kraji pobouřit snad každého, kdo do něj vstoupí. Tady na nás už čekala skupina několika Čechů, kteří spolu s námi ráno vyrazí do hor…
2/10 UBYTOVÁNÍ V 3912 M
Kola i všechny nepotřebné věci jsme zazimovali v hotelu a z nadmořské výšky 2200 metrů jsme systémem propojených lanovek kolem poledne dorazili do téměř 3900 metrů. Stanice LEAP RUS, ve které jsme se ubytovali, leží asi 20 minut chůze od legendárního Prijutu. Jedná se o několik tubusů, z nichž dva slouží jako noclehárna, jeden jako společenská místnost a jídelna. Postavili ji zde Italové ve stejném stylu jako ty, které jsou v bledě modrém postaveny na několika místech v Alpách. Jaká škoda, že ani po třech letech není dotažená do konce. A dost možná, že už nikdy nebude. Strmé a úzké dřevěné schody do našeho tubusu byly snad nejnebezpečnějším místem celého výstupu na Elbrus.
Asi po hodině jsme vyrazili na náš první aklimatizační výstup. Počasí neskutečně nádherné- azuro, bezvětří. Před několika dny tu napadlo asi 30 cm čerstvého sněhu, který překryl všechny ledové plotny ve strmých úsecích hory. I díky tomu bude pro nás výstup snazší. Přibližně na úrovni Prijutu přišla řada na mačky. Na nich jsme s Olčou vystoupali do výšky 4750 metrů na tzv. Pastuchovky. Tam jsme posvačili a pospali a asi po dvou hodinách sešli zpět do 3900 metrů.
3/10 AKLIMATIZACE PO RUSKU
Batohy z předešlého dne jsme jen doplnili o tekutiny a svačinu sestávající ze sušeného ovoce a několika tyčinek a gelů Enervit a v sedm ráno jsme vyrazili směrem k dalšímu aklimatizačnímu výstupu. Z místa, kde jsme se nacházeli je cesta vzhůru možná bohužel pouze jedním směrem. Takže jsme opět stoupali podél Prijutu, Pastuchovek až k místu, kde před pár lety uvízla rolba. Stojí tu v pěti tisících metrech jako monument, orientační bod, který nikoho nepobuřuje, naopak. I mně a Olči poskytnul v dlouhém, poměrně prudkém svahu příjemné zázemí, plošinu pro načerpání sil a energie. A neskutečné výhledy s modrým nebem bez mráčku nad hlavou…Asi po hodině aklimatizačního pobytu k nám dorazila dvoučlenná skupina ruských horolezců. Jeden z nich bez maček, v ochozených pohorkách, který ještě ten den mířil k vrcholu. Večer jsme se dozvěděli, že ho záchranáři sváželi dolů s rozmlácenými žebry. Měl hodně velké štěstí…
4/10 VÝSTUP NA VRCHOL
Předpověď počasí je opět neskutečně příznivá. Aklimatizace nebyla ideální, protože na ni vlastně nebyl dostatek času. Ze dvou do pěti a půl tisíce metrů během tří dnů se dá vylézt z podstaty a přes závit, ale nelze mluvit o správné aklimatizaci. Při večerní rozpravě se celá naše výprava rozdělila na tři skupiny. První vyrážela o půl druhé, druhá, rychlá rota včetně mě o dvě hodiny později, třetí na rolbě, která posunula lezce do výšky 4300 metrů, ve čtyři. Víceméně všichni jsme se s rozedněním sešli v 5100 metrech a pokračovali společně. Výjimkou byl jako vždy Pavel Hendrych, který si šel jako vždy svým vlastním tempem. Stejně jako druhý Pavel Prokop, který se jako vždy neubránil soutěžnímu pojetí výstupu. Čemuž jsem se smál pod fousy, které mi za poslední tři neděle narostly. Jeho jediným štěstím bylo, že poté, co jsme se sešli všichni, se pokračovalo pomalým tempem. Jinak by mu nadmořská výška ukázala, kdo je tady pánem…
Po krátkém odpočinku v sedle mezi oběma vrcholy jsme vyrazili do nejnebezpečnějšího úseku. Šikmý, asi 400 metrů dlouhý traverz nás vyvedl na hřeben a následně na vrcholové plato ve výšce zhruba 5600 metrů. Úžasný bylo, že v opravdu nejtěžším úseku jsme potkali sestupující trojici, kterou vedl veliký Kavkazský malamut!
V dáli před námi se konečně tyčil hlavní vrchol západního Elbrusu, 5642 m. Na něm jsme stanuli v deset hodin místního času. Nastalo samozřejmě velké radování, objímání a fotografování. I když na samotném nejvyšším bodu Evropy bylo poměrně větrno, moje bunda Radical od High Pointu zůstala tentokrát v batohu, ne rozdíl od jejich kalhot, které mě provázely i během aklimatizačních výstupů. Jako vrcholové oblečení mi stačily dvě termo vrstvy Craft a na nich jsem měl lehký „péřový svetr“ Yetti a přes něj vestu stejné značky. Boty používám už roky značku Lowa, na tento kopec model Lowa 6000 a nevyužil jsem ani možnost vyhřívaných ponožek. Stejný název jako bunda Radical nesou i moje brejle Radical od firmy Gloryfy. Sranda je , že věci jsou barevně neuvěřitelně sladěný a přitom jde o náhodu. Detaily doplňuje zelený batoh a svítivě zelené hole Gabel, jsem prostě manekýn, i když to moje molo je trošku jiný, než na módních show…
Nakonec se i mně podařilo nafotit vlajky sponzorů a samozřejmě i naši českou. (Jenom vlajku mého kraje Vysočina jsem musel vyfotit až na Leap Rus, protože jsem ji v tom větru nahoře nemohl v batohu najít.) To už byla většina na sestupu. Vydal jsem se tedy za nimi. Dohnal jsem je v traverzu s výhledem na východní vrchol a v tu chvíli jsem se rozhodl, že se podívám i na něj. Klukům jsem dal za úkol, aby otočili Olču, která nám měla jít naproti s tím, že jsem uvažoval, že se na vrchol vydáme společně následující den. Ta se totiž ráno rozhodla, že nebude komplikovat situaci týmu, kterému jsem slíbil, že je doprovodím na vrchol. I když aklimatizačně jsme my dva na tom byli nejlíp, když jsme předešlý den jako jediní strávili několik hodin ve výšce 5000 metrů, což byl pro Olču zároveň její výškový rekord. Se skupinou jsem se rozloučil ve výšce 5300 metrů a vyrazil osamocený na hřeben. Musím říct, že až teď jsem si užíval hory tak, jak jsem byl zvyklý z Himálájí. Vrchol východního Elbrusu je obrovská placka a na jeho nejzazší části stojí malá pyramida. Byl ještě mnohem větrnější než ten předešlý. Ale i tak jsem si ho užil naplno. Mám dokonce i snímek s českou vlajkou, protože když jsem odcházel, objevil se tam ruský horolezec, který mě nadšeně vyfotografoval.
Sestup jsem si trochu zkomplikoval. Zabloudil jsem do ledového svahu a než se mi z něj podařilo dostat se zpátky na hřeben, trošku mě mrazilo na zádech i přesto, že jsem byl zrovna na nejprudším slunci. Další komplikace nastala, když jsem si chtěl zkrátit cestu do sedla. Najednou jsem pod nohama objevil obrovský odtrh mezi kamennou stěnou a ledovcem. Byl přefoukán čerstvým sněhem. Naštěstí jsem si ho všiml včas a pokorně jsem odtud vycouval zpět na hřeben a sestupoval bezpečnou, ale delší cestou, kterou jsem vylezl nahoru.
V sedle jsem vysílačkou zahlásil klukům, že jsem byl na vrcholu a jsem na sestupu. Oni už byli tou dobou 300 metrů od Leap Rusu. Samotný sestup proběhl bez komplikací a poměrně rychle. Hodně brzo jsem sundal mačky a následoval rychlosjezd až k našemu bydlišti. To už jsem uviděl Olču, jak mi vyráží naproti s lahví piva. Další klenot Koruny Světa je ve sbírce…
Děkujeme za všechny vzkazy a komentáře!
Komentáře