V zemi, kde zítra znamená již včera

Tato slova už nejsou úplně pravda, protože pamětníci si jistě vzpomenou, že patřila do někdejšího SSSR. Ale stejně tak tam patřily Moldávie a Ukrajina, země, kterými jsme se včera museli přesunout, tentokrát ne na kolech, ale vlastně poprvé všichni společně v našem doprovodném Opelu do místa odjezdu trajektu, jež nás má přesunout do Gruzie. A najednou jsme si opět uvědomili, jak je Evropa jiná a jaké máme štěstí, že nepatříme do komunistické minulosti a naše země leží uprostřed nádherné a bezpečné Evropy. A naštěstí nejen z předválečných let má zcela jinou historii. Obě země jsou již na nové cestě, ale je vidět, že to nebude cesta ani krátká, ani jednoduchá. Zůstala zde obrovská byrokracie - naše auto odbavovalo na hranicích 6 lidí dvě a půl hodiny! Stejně tak například silnice jsou široké, že bez problému by vedle sebe mohla jet čtyři auta. Ale ve skutečnosti má i jedno auto problém prokličkovat mezi obrovskýma hlubokýma dírama. 320 km z hranic nám trvalo do Oděsy 11 hodin! Na vině bylo ale i počasí. Extrémní déšť a vítr má za následek také to, že trajekt do Gruzie, který měl již na rozdíl od původního plánu dva dny zpoždění, ani dnes nepojede. Bouře se pomalu ale jistě přesouvá směrem na východ, tudíž i přes Černé moře, do Gruzie :-) Noční bouře měla za následek už naše zdržení při odjezdu z Constanty. Původní plán vyrazit v 7 hodin ráno jsme museli kvůli vytrvalému dešti a vichřici odsunout až na jedenáctou. Do té doby jsme neměli vůbec šanci dostat se k naložení veškerého přebaleného materiálu a našich sedmi kol do Movana. Sami jsme nevěřili, když veškerý expediční materiál ležel vedle auta, že se vejde i dovnitř. A to včetně nás. Je pravda, že sedm kol na pět lidí, nedokázali celníci vůbec pobrat. Jak už jsme psali, bylo to vlastně poprvé za 2 500 km dlouhou trasu, kdy jsme seděli všichni společně v doprovodném Movanu. Tentokrát byla největší dřina na Tomášovi, protože směna mu končila až příjezdem do Oděsy ve tři v noci. Cesta místy připomínala tankodrom a stěrače měly co dělat, aby pobraly obrovské přívaly deště. Občas se silnice měnila v řeku a v jednu chvíli nám i přední reflektory zmizely zcela pod vodou (ještě štěstí, že tyto zprávy nečtou „Opláci“, kteří mi auto půjčili :-). Míjeli jsme blikají auta stojící na kraji vozovky s uraženou nápravou nebo utopeným motorem. Naše Movano i náš řidič si s tím vším ale poradili excelentně. Děkujeme!
Všechno zlé je k něčemu dobré a je potřeba věci brát tak, jak jsou a koukat se na ně vždycky z té lepší stránky. Takže po napsání tohoto textu vyrážíme do přeci jenom ustávajícího deště na prohlídku slavných Potěmkinových schodů a černomořského přístavu Oděsa. Určitě se dostaneme i k nějaké místní gurmánské specialitě.

Ps: Po otevření dveří na balkon našeho hotelového pokoje jsem usoudil, že reálnější než „guljáť pa bulváre“ bude přeci jenom kvůli psímu počasí ještě autoturistika.

Pár záběrů pořízených po cestě: