Silničky versus horáky

Pokud jde o rychlost přesunu, na silnicích není co řešit. I přes hladké pláště na horácích jednoznačně vítězí silničky. Dnes hned při výjezdu z města došlo, jako již tradičně, k rozdělení týmu. Tentokrát na Pavel-Pavel a Olča a já. Musel jsem zaplatit naftu do našeho doprovodného Opelu a chlapi se řídili heslem „malý náskok není na škodu“. Navíc byl poměrně protivítr a vzpřímený posed na horském kole nás vcelku v pronásledování brzdil. Do toho jsme si ještě udělali odbočku za krásami dunajských mokřadů. Z toho se ale vyklubal jen rozbitý asfalt vedle betonového kanálu a zdržení několik desítek minut. Když jsme se opět vrátili na hlavní tah, začal jsem uvažovat o výměně kol. Čekalo nás ještě 80 km a bylo půl druhé odpoledne. Nakonec jsme se k výměně odhodlali a na odpočívadle nám Tomáš vyložil kola, zvládl i výměnu sedlovky a i když jsme ztratili 20 minut, vyplatilo se. Byla to nádhera sedět opět na našich lehkých karbonových Charismách 66. Letěli jsme po asfaltu jako Armstrong v dobách, kdy nejvíc sypal. My jsme nakonec nasypaní taky :-) Stejně jako v Himálájích, i tady používám veškeré doplňky firmy Enervit. Pitný režim v třiatřiceti stupních Celsia a doplňky stravy při stošedesátikilometrových etapách tělo opravdu ocení. Uprchlíci byli bez problémů dojeti i předjeti. Nepokusili se ani zahákovat.
Poslední etapu k Černému moři určitě zakončíme na silničkách. Čeká nás už jenom 140 km a stejně jako kdysi Husiti na Baltu, i my smočíme naše nohy – a nejen je – ve slané vodě. Na druhé straně v Gruzii nás čeká cesta do hor a na řadu tedy přijdou horská kola. Silničky se vrátí společně s doprovodným Movanem a Tomášem zpátky do Čech. Ale čekají nás společně ještě dva dny v rumunské Constantě, pak den přesun do ukrajinské Oděsy a následující den nalodění se na trajekt. To budeme mít ale za sebou teprve polovinu naší expedice na nejvyšší horu Evropy…