Rozhovor s Tomášem Pojezným

Expedice ELBRUS 2016 přeplouvá na trajektu Černé moře. Včera se nalézali asi v půli cesty, v těchto chvílích se blíží k přístavu Batumi. Stále ale mimo signál. Tomáš Pojezný s doprovodným vozem Opel Movano opustil expediční tým na břehu Černého moře. Ve středu kolem 10. hodiny vyrazil zpět směrem na Nové Město na Moravě, kam dorazil ve čtvrtek kolem deváté večer. Krátce po vrácení zapůjčené dodávky jsme se ho zeptali na pár otázek.

JAK SE STANE ČLOVĚK ŘIDIČEM NA EXPEDICI RADKA JAROŠE?

Je to strašně jednoduchá věc - protože mě tato práce baví a když jsem slyšel o tom, že Radek tuto akci plánuje, v podstatě jsem se mu sám nabídnul.

KDY A KDE K TOMU DOŠLO?

Bylo to loni na podzim poslední listopadový nebo první prosincový pátek v hospodě U pasáčka, kde jako každý rok na podzim organizujeme s Milanem Dočkalem zakončení cyklistické sezóny pro kamarády, kteří jezdí v červnu naši akci Kámo tour.
Radek přišel trochu opožděně, protože předtím měl ještě nějaké jiné povinnosti. Právě díky tomu přišel, když už ta naše akce byla celkem rozjetá, proběhlo nějaké pivko…. Nicméně na tuto akci bych určitě kývnul, i kdybych nic nepil (směje se).

ŘIDIČ AUTA A DRONU, FOTOGRAF, KAMERAMAN TO JE SPOUSTA FUNKCÍ A ZODPOVĚDNOSTI, JAK JSI TO VŠE ZVLÁDAL?

Dron jsem si zkoušel asi dva měsíce před expedicí – pořídil si ho jeden kamarád. Díky Peet! Právě na akci Kámo tour, kde jsem se s tím tak trochu seznamoval. Když se akce s Radkem začala plánovat, tak se Radek sám zmínil o tom, že slyšel, že jsem s dronem už něco dělal a jestli by to šlo a mělo to smysl. Já jsem řekl, že jo, ale že dron nemám. Takže to trvalo asi deset minut a padlo u něj rozhodnutí, že kupuje dron. Dva dny na to mi volala Olča, že Radek zatočil kouzelným prstenem a že se mám odpoledne pro dron stavit, naučit se a dát to do „cajku“, aby to bylo všechno v pořádku. Jinak to byla docela velká výzva. No a co se týče těch ostatních věcí, tak fotit snad trochu umím, kamerou také, ale pak mi byly přiděleny ještě dvě GoPro kamery, které jsem neznal. Takže s nimi jsem se učil až v průběhu expedice a snad jsem to i trochu zvládnul (směje se). No a co se týče zodpovědnosti, tak člověk musí být stále ve střehu, byl to celkem cvrkot, ráno jsem vstával, mezi šestou a sedmou hodinou, abych připravil tuto techniku na další den, případně udělal, co jsem nestihnul večer!
Postahovat záznamy, nabíjet …

A FUNKCE SERVISNÍ PODPORY?

Samozřejmě k nějakým technickým problémům došlo. Jednu chvíli se mě ale zmocnil silný pocit, že kdyby s námi nejel Radek, tak bych byl bez práce. V jeden den mu přestal fungovat přesmykač a pak upadl šroubek od přezky boty. Takže jsem vyrazil napřed poohlédnout se po nějakém servisu. V autoservisu, na který jsem narazil, ale neměli správnou délku, takže než jsem si šroubek zkrátil a ozval se týmu, tak volal Radek, že mu upadla celá klika…
Olča píchla, tuším v Maďarsku, Pavel Hendrych měl dva defekty v jeden den, to bylo po vjezdu do Srbska.
Jinak se řešily silniční kola versus horská. Takže jednu etapu vyrazili na horských, ale když se zlepšila kvalita povrchu, tak se vyměňovalo za silniční.
Za zmínku určitě také stojí, že Pavel Hendrych jede na titanovém rámu vlastní konstrukce.

DODÁVKA BYLA PŘI ODJEZDU DOCELA PLNÁ, A TO SI JI CHTĚL RADEK NECHAT JAKO ZÁLOHU PRO PŘÍPADNÉ PŘESPÁNÍ. DOŠLO K TOMU VŮBEC NĚKDY?

No jasně, tak to ani náhodou… Hned od počátku bylo jasné, že budeme rádi, když se podaří rozumným způsobem naložit vybavení. Přespávali jsme v hotelech nebo v soukromí. Zajímavé je, že čím dále jsme dojeli, tím se úroveň ubytování zvyšovala…

PROJÍŽDĚLI JSTE NĚKOLIK REGIONŮ, KTERÉ SE POMĚRNĚ ODLIŠUJÍ, JAK TYTO ZEMĚ PŮSOBILY BĚHEM CESTY A CO Z CESTY TI PŘIŠLO ZAJÍMAVÉ?

Velký skok byl přejezd ze Srbska do Bulharska – najednou to byly zapadlé dědiny, dost chudoba.
Překvapilo mě Rumunsko, kvalita cest, zboží v obchodech, sortimentem možná i na lepší úrovni než u nás.
Velké rozčarování u mě způsobil vjezd na Ukrajinu, neskutečná byrokracie na hranicích… následně neuvěřitelně „děravé“ silnice.
A potěšilo mě jídlo – bylo výborné po celou cestu.

A ČLENOVÉ EXPEDICE CESTU ZVLÁDAJÍ JAK?

Zvládají ji skvěle. Všichni mají můj obdiv a smekám před nimi. Když Olga odjela první den 160 km, přišlo mi to neuvěřitelné. Ale ona to pak opakovala každý den! Všichni byli skvělí.

Já jsem právě předal auto. Bylo to pro mě dojemné, loučilo se mi s ním těžce. Byl to po tři týdny můj domov. Movano bylo Super! Díky Opláci!

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR.

Ptal se Miloš Neuman

Fotografie jdou pořízené po příjezdu v Novém Městě na Moravě, poslední je z vrácení dodávky Opelu.