Gruzínská družnost

Když jsme včera prolézali skalní město, všiml jsem si, že v protějším svahu se klikatí cesta k vrcholu kaňonu. Na mapě sice nebyla zakreslená, ale ráno jsme se dohodli, že se tudy pokusíme prorazit. Jinak bychom se museli vracet stejnou cestou, kterou jsme přijeli, a navíc bylo jasný, že si díky tomu etapu zkrátíme o několik desítek kilometrů. Což by byla pravda, kdybychom hned nahoře nezabloudili a nenajeli navíc dalších pětadvacet kilometrů. Takže večerní součet se zastavil na stopětadvaceti kilometrech. Nezvyklý byl „start“ etapy. Po dlouhé době jsme na fotce všichni čtyři, včetně vítěze včerejší etapy, Pavla Hendrycha. Když už jsem ho pochválil, musím ho zároveň napráskat, že tempo přepálil a dnes skončil ve sběrném voze :-). A nebo za to mohla místní pohostinnost. Když jsme hledali ve městě restauraci a po delší době se nám to podařilo, skupina obědvajících nás nakonec donutila přisednout k jejich stolu. A než jsme se nadáli, měli jsme v sobě každý tři vodky a Pavel, protože umí nejlíp rusky a je z nás nejslušnější, nedokázal odmítat a měl jich pět. Najednou jsme zjistili, že jsou téměř tři hodiny a nás čeká ještě 90 kilometrů. Cesta dál už vedla po asfaltu, ale převážně do kopce a tak nás stála dost sil. Večer, když jsme se o tom bavili, jsme si uvědomili, že jsme se pohybovali okolo dvou tisíc metrů nad mořem a i proto jsme asi dojebaný jak cikánský hračky…