Ztraceni na moři

Když jsme najížděli poslední desítky kilometrů naší evropské cesty, spatřili jsme v zapadajícím slunci odlesky Černého moře nedaleko rumunské Constanty. Pro mě osobně šlo o návrat po třiceti letech. Kdysi v 80. letech jsme byli s oddílem na lezeckém zájezdu v bulharské Vrace a druhou polovinu akce vyplnil na naléhání manželek starých lezců výlet k moři. Pro mne to znamenalo první seznámení se se slanou vodou v životě. Mimochodem Černé moře je mnohem míň slané než například Jadran.
V okamžiku, kdy jsme moře uviděli, zajásali jsme, protože jsme věděli, že naše, téměř 2 000 km dlouhá cyklopouť, se blíží ke konci. Kupodivu jsme se nekoupali ještě ten večer. Trošku se nám zkomplikovala situace s jídlem a ubytováním. O to víc jsme si ho užili následující dva dny, kdy jsme se zaslouženě váleli na písečné pláži. Písek je tady tak trošku podobný Bibione. Hodně jemný a šedý.
Tušili jsme, že se do Constanty ještě vrátíme, ale třetí den ráno jsme museli naložit veškerý materiál do Movana a vyrazit směr Oděsa, odkud měl následující den odplouvat náš trajekt. Peripetie na hranicích jsme už popisovali. Zároveň jsme byli rádi, že jsme se rozhodli tuto cestu neabsolvovat na kolech. Ne, že bychom na to neměli fyzicky, ale báli jsme se ukrajinských silnic, které jsou téměř v celém úseku cesty do Oděsy v naprosto zoufalém stavu. Dalším problémem, který se cestou vyvrbil, byla vytrvalá průtrž mračen. Ta dokonce měla za následek i uzavření přístavu a naše plavba do Batumi se odsunula o další den. V původních plánech jsme počítali s termínem 18. září, skutečnost ovšem byla, že jsme se nalodili až 21. Získali jsme tím sice den na vyřízení palubních lístků (což zní jednoduše, ale jsme téměř v Asii) a na prohlídku slavné Oděsy. Takže, když k tomu připočítám, že jsme ještě plnili pracovní úkoly týkající se výroby kalendářů na rok 2017 a restů vůči mému webu, jediné, co jsme absolvovali, byla z důvodu vytrvalého deště autoturistika spojená s návštěvou místní kavárny a restaurace. V nich jsme ochutnali výbornou kávu a dali si excelentní večeři. I když je na Oděse vidět její postkomunistická minulost, spousta míst se probouzí k životu. K vidění jsou i nově opravené secesní stavby a úžasné interiéry kaváren a restaurací lákají svou originalitou k příjemnému posezení.
O poznání méně úžasný je systém odbavování a naloďování. Úředník nás donutil opustit Oděsu bez snídaně v 7 hodin ráno, abychom byli bezpodmínečně na 9. hodinu v nedalekém přístavu Illichevsk. Odbavení čtyřiceti pasažérů trvalo čtyři hodiny! Potom teprve následovaly kamiony, pro které je loď primárně určena. Z přístavu jsme vypluli o půl desáté večer… Celou noc jsme pluli směrem na jih, abychom ráno po snídani z paluby sledovali, jak kotvíme nedaleko pláže, kterou jsme před třemi dny opustili. Byli jsme opět v Constantě! Za několik hodin k našemu levoboku připlul tanker a až do noci jsme přečerpávali naftu na cestu přes Černé moře. Na tu jsme se vydali po dvanácti hodinách od zakotvení…
Neznám oficiální verzi vzniku názvu Černé moře, ale jak jsme si všimli, několik kilometrů od pobřeží se z ničeho nic v ostré hranici mění barva vody z modré na černou. Podle všeho jde o náhlý tektonický zlom a hloubka moře se dramaticky mění. Voda jako mávnutím čarovného proutku získává barvu, která vydržela až do přístavu v gruzínském Batumi. Zároveň mu dává i název „Černé“ moře.
Nikdo z naší čtyřčlenné skupiny se neplavil tři dny a tři noci po moři, takže jsme byli zvědaví, co nás čeká. Na palubě mi to trošku připomíná život v základním táboře. Pravda, do ucha mi nechrápe můj himálajský parťák Miska a společná kajuta s mojí přítelkou Olčou má své výhody… Ale jinak i tady běží život od snídaně k obědu, od oběda k večeři, od večeře k snídani… Pohyb mezitím je minimální a tak připomíná čekání na dobré počasí v horách. Co je tady dobré, jsou již zmiňovaná jídla. Všichni se shodujeme, že se tady vaří opravdu výborně a pestře. Bohužel jenom jeden den na moři byl slunečný, ale i to stačilo na to, abychom se v podstatě všichni při ležení na horní palubě spálili.
Kvůli neplánovanému tankování na moři se naše plavba protáhla z původních dvou dnů na tři a tím jsme ztratili oproti předpokladům další den. V okamžiku, kdy píšeme tyto řádky, se náš trajekt blíží ke Gruzii v silném větru a ve vlnách, které jsme za celou plavbu nepoznali. Naštěstí by nás v přístavu měl čekat gruzínský horolezec Sosa, který nám bude dělat doprovod skrz svou rodnou zemi. Doufáme, že nám již zajistil ubytování, protože nás čeká ještě celní odbavení a pokud bude jenom trochu podobné tomu, co jsme zažili na druhém břehu, nebudeme na pokoji před půlnocí. Zítra nás čeká horská etapa 110 km od moře do 2 000 m. Vzhledem k tomu, že zatím prší, pomyšlení na to, jak naše cyklodresy od firmy Craft budou za chvíli mokré, nás vůbec nehřeje. I když to, že hřeje i vlhké, je jedna ze skvělých vlastností Craftového termoprádla, které jsem používal po celou Korunu Himálaje.
PS: Je další den, neděle 25. září. Večer jsme do přístavu nedopluli a probudili jsme se ráno opět na stejném místě. Celou noc se náš trajekt zmítal v obrovských vlnách způsobených bouří a silným nárazovým větrem. K snídani nás tentokrát volali o hodinu později. Což ale bylo způsobené tím, že jsme se přesunuli do dalšího časového pásma. Gruzie už leží na asijském kontinentu. V deset hodin bylo slyšet, že ve strojovně nahodili motory a začali jsme se přibližovat k pobřeží, na kterém podle tmavých mraků neustále prší. Ten neoptimističtější předpoklad, kdy se dostaneme ven z přístavu, je 14. hodina. To znamená, že jsme ztratili další den. Čeká nás těžká logistika, jak vymyslet náš transport směr Elbrus.