Musím říct, že když vidím stromy, na který jsme jako pětiletý až třináctiletý haranti lezli, tak mi padá čelist, a naprosto nechápu. To jsou kmeny, co mají metr v průměru a první větve začínají třeba v deseti metrech. A my jsme se nahoru dostali tak, že jsme měli několik hřebíků, vždycky jsme natloukli hřebík, na ten stoupli, a další a další, až jsme se dostali do koruny. A tam jsme si postavili „pokojíky“ a měli jsme tam i záchod – ten reprezentovala rezavá obruč. Takhle jsme tam lítali patnáct metrů nad zemí, bez jištění, a vůbec jsme to neřešili.“
„Pamatuješ si, jsetli jsi měl strach z výšky?“
„Určitě měl, protože ho mám i teď. Ale asi jsem to v tý době nebral tak vážně, protože když si uvědomuju věci, co jsme s bráchou dělali – třeba jsme vylezli na skokanskej můstek, a když jsme se dostali do úrovně korun stromů, tak jsme na ten strom přeskočili, a takhle jsme se pohybovali po lese, skákali jsme z koruny na korunu. Trošku se divím, že jsem se dožil tak vysokýho věku.“
Taky jsem ráda lezla po stromech, ale nedělala jsem to tak klučičím způsobem, jsem přece jenom holka. Vždycky jsem vylezla tak vysoko, jak jen bylo možný, a prostě jsem tam seděla a koukala se kolem. To jsem vydržela hrozně dlouho, vždycky jsem se tam nahoře cítila klidná. Jsem v těhle věcech dost nenáročná, kdž jsem sama, tak nepotřebuju, aby se něco dělo – protože se mi toho spoustu děje v hlavě, tak je fajn, když je kolem nuda, alespoň se to vyváží.

„Teď na poslední expedici na Mansalu jsem se uvědomil ten obrovskej rozdíl mezi výchovou a přístupek k tětem tady a v Nepálu.
Naprosto mě dostalo, když jsem viděl, jak ty děcka musí být samostatný, a že musí fungovat vlastně pod vedením těch zvířecích pudů, co v sobě máme.
Tak třeba všude, ale naprosto všude běhají bosí, je jedno, jestli je tam sníh nebo štěrk. Tady se taky občas projdeme na pláži bosí, ale když je písek rozehřátej, tak hned nejsme spokojený.
A protože jsou tam drsný podmínky, a rodiče mají práce nad hlavu, tak se děti o sebe starají navzájem. Takže čtyřletý děcko běžně už nosí nemluvně na zádech a to se ho drží jako opice a vyvádí spolu takový kusy, že by to žádná evropská máma nezvládla a Džamila Stehlíková by jejich rodiče dala k soudu.
Nebo tam máš cestu širokou dva metry, doleva skála, doprava přímej svah, několik set metrů, končící řekou. Na svahu je na stromě postavená chaloupka, kde máma topí a děti běhají vedle toho kilometrovýho svahu, zábradlí samozřejmě není, děckám jsou tři čtyři roky, ale nikdo je nehlídá, nikdo to neřeší.
Ale není to tím, že by je neměli rádi, oni prostě ví, že tam nespadnou.
Tady by toho žádná máma nebyla schopná.
A právě mě to praštilo, když jsem se vrátil z expedice, jel jsem za kamarádem do Kuklíku. Byli tam děcka a hrály si u lesa, bylo jim asi šest. A máma je pozorovala. Když jedno z nich vběhlo do lesa, třeba jen na pár metrů, okamžitě za ním utíkala a vyvlekla ho z lesa ven a pořád je pronásledovala, kam se hly. Protože v lese je nebezpečí.
Jasně že v Nepálu znemenají děti pro mámu to co tady, ale je vidět, jak nás ta civilizace ohýbá.
Ale samozřejmě jsou tam i věci, co neni příjemný vidět. Potkali jsme žebráky, co seděli u křižovatky, co sebou měli dítě, a nechtěli, aby běhalo do silnice, tak ho přivázali za značku. Co bylo ale zarážející, bylo to, že ho přivázali za krk.“

Povídáme si dál, už spolu v restauraci sedíme pět hodin, a pomalu se dostáváme k nám samým, k naší rodině. Je to legrační – když se chci setkaz z jedním ze svých rodičů, musím si s ním domluvit schůzku v kavárně nebo restauraci. Myslím, že cílem této knihy není jenom zmíňit pár horolezeckých historek a vtipů. Jejím cílem rozhodně taky je, aby jsme se s tátou tochu poznali a zblížili. A nejde jenom o to, že už šestým rokem žijeme odděleně, ale také naše světy jsou si hodně vzdálený, řekla bych. A nevím, jak moc je možné, aby jsme do nich vzájemně pronikli.
„Rozhodně si o sobě nemyslím, že jsem dobrej otec. Ale nemyslím si, že bych byl špatnej. A jsem přesvědčenej, že za to, že se nám rozpadla rodina, nemůže lezení. Sice mu člověk musí věnovat moře času, ale to čemukoliv, když to chce dělaz dobře. Řekl bych ale, že když jsem předtím dělal normáně ve firmě, tak jsem měl na vás mnohem míň času. A taky, když se lidi vidí po dvou měsících, jsou si vzácnější. A jak se dotklo moje horolezectví tebe, jako dítě?“
„Hmm. Když pominu, jak nevuvěřitelně nervní a jsi asi dva týdny, než máš někam jet…určitě mi vadilo, že všechno, co jsme dělali, se podřizovalo tomu lezení. Když jsme jeli k moři, tak jsme jeli někam, kde se dá lézt, kde jsou hezký skály a hnusný moře.“
„Te neni vůbec pravda,“ protestuje táta a z paměti loví místa. Sice naposledy to bylo před sedmi rokama, ale bylo. Jenže do hlavy se mi přirozeně zapsaly ty nejsočasnější události. A až teď mi došlo, že se na dovolenou nejezdí kvůli dětem, jak jsem si jako malá myslela, ale kvůli rodičům, a děti se berou se sebou. Takže když je tatínek holt horolezec, tak se určitě nepojedem podívat do Paříže do Louvre.
„To je prostě úděl dětí – když máš rodiče horolezce, budeš jezdit po skalách, když máš rodiče zemnědělce, budeš jezdit traktorem. Ale pořád si myslím, že tohle je pořád ta lepší varianta.
Potom, když se narodil Ondra, se máma někde dočetla, že by se z dětma cestovat nemělo, že se dokážou adoptovat na prostředí až po týdnu, tak se mnou jezdit přestala. Takže to, že jsem byl několik dní v týdnu pryč pracovně, a o výkendu jsem sám jel na lézt, ideální nebylo.“
V této fázi rozhovoru uteču od stolu, protože tam lítá vosa. Táta se na mě pobaveně dívá.
„To tě neovlivnilo tvé buddhistické vychování, že co se má stát, se stane?“
„Ovlivnilo! Ale součástí toho učení je, že se v každým momentu můžiu rozhodovat a situaci ovlivnit. A kdybych tý mrše neutekla, tak mě sežere.“